Loni v prosinci vydalo sdružení Ašta šmé moji první komiksovou knihu. Jmenuje se Silnější než někdo a je součástí edice Nejisté domovy.

Se zpožděním jsem napsal pro náš web True Lovers report o tom, jak komiks vznikal. Kopíruju ho sem jen s drobnými změnami:

To je Vojtěch Mašek, Máša Bořkovcová a Markéta Hajská, autorský tým Ašta šmé, do kterého mě Vojtěch přizval k práci na projektu Hlasy ohrožených dětí. Jednou větou, je to projekt, který má v několika komiksových knihách (od různých výtvarníků) ukazovat příběhy konkrétních dětí, které z různých důvodů nevyrůstaly se svými vlastními rodiči. Jde tedy o autentické biografické komiksy.

Když jsem se k projektu dostal, měl jsem možnost si vybírat, který příběh chci zpracovat. A podle vyprávění jsem vytušil, že pravděpodobně nejvíc se kolegům rozpovídal Honza Oračko.

Honza na táboře.

Na ty vzpomínal nejraději. Všimněte si srovnatelných výrazů jeho posluchačů.

Podklady k vyprávění

Všechny Honzovy vzpomínky kolegové nahráli u Máši. Vzniklo několik hodin bohatých audio záznamů.

Ty však neměly podobu jasného chronologického vyprávění. Honza si při vyprávění z jednoho dětského domova vzpomínal na analogické zážitky z jiného, různě věci srovnával a volně asocioval. Proto, abychom si mohli vytvořit ucelenou představu o jeho historii a tu pak vyprávět, bylo potřeba jeho vyprávění zmapovat.

Markéta s Mášou vytvářely přepisy záznamů (přes 100 stran textu) a události a motivy řadily na časovou osu a snažily se jim přiřazovat konkrétní data a místa.

To byly podklady, ze kterých jsem se o Honzově historii dozvěděl já.

Převedení do komiksové řeči

Vyprávění jsme do komiksu převáděli způsobem, který mi připadá pro týmovou tvorbu komiksu ideální. Nikdy neexistoval žádný psaný komiksový scénář, vše jsme řešili na společných schůzkách, kde se formou debat mých tří scénáristů prosazovaly nejvýraznější dějové sekvence, které jsem heslovitě zapisoval, případně i skicoval, ale většinou jsem skici nestíhal čmárat a měl jen hrubou představu o množství uzlových bodů vyprávění, které se vejde na konkrétní dvoustranu, a o tom, jak mají fungovat, a do komiksové řeči jsem je rozvrhoval později a na některé z příštích schůzek jsem je podle připomínek opravoval. Většina výraznějších komiksových obratů ale vzešla od scénáristů už při schůzkách – např. rozhodnutí někde zařadit velký celek, aby se čtenář mohl trochu nadechnout. V průběhu asi jednoho roku jsem počmáral poznámkami z našich schůzek tři malé skicáky.

Když jsme se v příběhu dostali dál a začali měnit pořadí některých stran a mezi ně vkládat další, začal jsem si pro orientaci vést tabulku (která je asi nejblíž technickému scénáři, jak jsme se dostali).

Některé strany dlouho existovaly jako posloupnost pár slov, která mi připomínala nápady vzniklé během schůzek, a až po několika týdnech vznikalo konkrétní rozvržení na panely, kde se dalo poznat, jak to funguje (tedy, pokud se vyznáte v mých poznámkách).

V té fázi pak začalo být jednodušší se skicami manipulovat ve Photoshopu.

Fotoreference

Při prokreslování detailů prostředí jsem používal spoustu fotografických podkladů, protože jsem nechtěl do komiksu příliš promítat své naivní představy o tom, jak prostředí dětských domovů asi vypadá. Hodně nám pomohl fotoarchiv Petra Bořkovce, Honzova táborového vedoucího. Potěšila mě také většina dětských domovů, které měly na svých webových stránkách fotogalerie, ze kterých jsem měl představu o interiérech i blízkém okolí. Některá místa navštívily Máša s Markétou i s Honzou osobně.

Největším překvapením byl objev dokonalé fotodokumentace kladenského lahůdkářství „Rybárna“, kam Honza rád chodíval. Kredit za objev patří Šárce Holé, díky!

Spoustu budov a okolí bylo samozřejmě také jednoduché najít na Google Street View. Takže osobně navštívit jsem potřeboval jen jeden kladenský dvorek, kde Honza dřív bydlel.

Příklad fotoreferencí pro konkrétní dvoustranu:

Kdo si všiml, že na této dvoustraně jsme zkombinovali motivy z prvních 3 audioukázek, má bod.

Prokreslení ve Photoshopu

Hotovo

První 3 komiksové knihy edice, kterou jsme pojmenovali Nejisté domovy, jsme pokřtili v lednu. Tvoří je Nebuď jak gadžo! Františky Loubat, Lili a dvě mámy Lely Geislerové a můj Silnější než někdo. Distribuujeme je zdarma – jde totiž o osvětový projekt placený grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska a podpořený Velvyslanectvím USA v Praze – a prakticky celý náklad prvního vydání už je rozebraný – včetně později vydaného komiksu To už je všechno smazaný Stanislava Setinského a knihy sebraných autentických textů dětí z dětských domovů V jiném domově také ilustrovaných Františkou Loubat.

Časem bude možné komiksy číst online na webu Ašta šmé – dám vědět!