The main theme of 27th issue of the Raketa kids’ magazine was Africa. I thought it useful to include a basic info about slavery, results of which on the relationship between Africa and the rest of the world are visible till this day. The editors let me do it and also asked me if I wanted to write the text myself. Which I did.

I’m sorry English readers, I currently only have Czech version of the article. Feel free to machine-translate the text though:

Je možné koupit člověka?

Tohle není veselé čtení, tak se do něj raději pusťte s rodiči nebo prarodiči, aby vám pomohli některé věci vysvětlit. I když to jde těžko.

Průzkumné výpravy na území Afriky byly nejčastěji motivovány snahou zbohatnout. Evropané – nejdříve Portugalci, pak Španělé, Angličané, Francouzi, Belgičané a další – si odtud odváželi sošky ze slonoviny, koření (jako je pepř, kmín nebo skořice), zlato a otroky.

Otrok je člověk donucený sloužit jinému člověku. Nemá přitom možnost sám rozhodovat o tom, kde a jak bude žít. Způsobů, jakými člověk mohl (a bohužel stále může) do otroctví upadnout je několik:

ZAJETÍM – Otroky se stávali váleční zajatci, ale také prostí obyvatelé a celé rodiny z porobených území. Takové loupežné nájezdy podnikala už Mezopotámie před 6 tisíci lety, první civilizace na světě, o níž víme, že otroky využívala. ZA TREST – Od starověku bylo běžné stát se otrokem po odsouzení za spáchané zločiny. Z CHUDOBY – Jako otrok mohl být leckde odveden ten, kdo nebyl schopný splácet své dluhy. Někteří rodiče, kteří se dostali do špatné situace, prodali do otroctví vlastní děti.

Zotročením se v očích vlastníka stal z člověka majetek – něco jako stroj, který musí dělat, co si majitel usmyslí, bez nároku na odměnu.

Historie otrokářství v Africe je dlouhá, sahá až do starověku. K rozmachu došlo v 7. století, kdy Arabští muslimové prodávali zajaté Afričany na Blízký Východ. Evropské země si od 15. století budovaly na africkém pobřeží pevnosti sloužící jako základny svých obchodních aktivit. Za otroky platily například moderními evropskými zbraněmi, které místním králům a kšeftařům pomáhaly být v zotročování lidí ještě úspěšnější. Otroci byli v hrozných podmínkách shromažďováni ve sklepeních, kde týdny i měsíce přežívali, dokud nebyly lodi se zbožím připraveny vyplout.

Největší vlna obchodu s otroky proběhla od 17. do 19. století, kdy evropské obchodní společnosti násilně odvážely Afričany do Severní Ameriky a také do Brazílie. Přeplout Atlantik v té době trvalo kolem 2 měsíců a otroci je trávili v temném podpalubí připoutáni za nohy. Kdo tuto cestu přežil, byl prodán na tvrdou práci – nejčastěji na farmách a plantážích (s cukrovou třtinou, tabákem nebo bavlnou) a v dolech. Další sloužili v domácnostech.

Odhaduje se, že celkem bylo z Afriky odvezeno až 25 milionů lidí, z toho 12 milionů přes Atlantik. Další cesty obchodu s otroky vedly přes Saharu nebo přes Indický oceán do arabského světa. Všechny země, které využívaly pracovní sílu otroků, díky nim bohatly. Zatímco v Africe se na 400 let zastavil růst populace.

Všechny národy, které unášely obyvatele jiných území, měly také různé způsoby, jak si své počínání ospravedlnit. Většinou šlo o nějakou obměnu tvrzení o vlastní vyvolenosti, např. bohem. Muslimové zotročovali pouze nevěřící v islám. Víra v nadřazenost nad černými Afričany, kterou si vypěstovali Evropané, zrodila ideologii rasismu.

Od 18. století začali lidé v různých zemích pomalu měnit názor na to, zda je normální člověka vlastnit, a postupně docházelo k rušení otroctví. Šlo ale o velkou změnu, které se mnozí bránili. Řada společností byla totiž na pracovní síle otroků závislá. V USA spory o otroctví vedly až k občanské válce Severu proti Jihu. Jako poslední země na světě zrušila otroctví Mauritánie v roce 1981 (a trestné tam nebylo až do roku 2007).

Zrušením otroctví se obchodování s lidmi stalo zločinem, ale nikdy neskončilo. Odhaduje se, že v moderních formách otroctví, často pečlivě skrývaných, žije dnes po celém světě 40 milionů žen, mužů a dětí.